Historie reformace, církve, sboru

Doba předreformační (Al. Adamus)

Od dob exjezuity P. Leopolda Šeršníka udržovalo se houževnatě mínění v dějepise knížectví Těšínského, že Frýdek a vesnice, náležející k tomuto panství, nepřidaly se k evangelické reformaci a že vždy byly katolickými. Pouze prof. těšínské reálky Karel Rada poukázal ve své práci, že frýdecký venkov byl rovněž oddán evangelické víře, ale o Frýdku dokladů nebylo. Jesuita Jan Tannert praví, že r. 1666 na Těšínsku by se našlo sotva 300 katolíků, že ze 140 šlechticů usedlých v zemi by se našlo sotva 14 víry katolické. Zpráva udává příliš nízko počet katolíků na Těšínsku. V té době je už Frýdecko skoro veskrze katolické, a to ne z přinucení, ale z přesvědčení, kdežto ostatní Těšínsko lpí stále ještě přes všechna možná opatření knížecí a císařské vlády při evangelické víře. Vratimov, Řepiště, Kunčice Velké i Malé, Pol. Ostrava, Hrušov atd. přidržují se skoro veskrze evangelické víry augsburského vyznání. Ale ani Frýdecko nebylo vždy katolické. I ono se přidalo k evangelické reformaci.

Vraťme se k porozumění celé věci do doby předreformační. Frýdecké panství tvoří zvláštní celek, tzv. menší panství. Náleží přímo těšínským knížatům, kteří toto panství v době potřeby zastavují. Zástavními držiteli Frýdecka byli: Roku 1434 Arnošt z Tvorkova a jeho bratři Ondřej, Zbyněk a Jan. Pánové z Tvorkova drží v té době také panství polskoostravské.

Roku 1437 drží Frýdecko Mikuláš, řečený maršálek z Dubovce. Jako další držitelé uvádějí se Jan Buřej z Klvova, roku 1474 Hanuš, řečený Labuť z Křin a po něm Vlodek z Křin. Po roce 1482 Jan Trnka z Ratibořan. Trnka koupil r. 1490 ves Žilmanice neboli Žermanice od Václava Hřivnáče z Heraldic a na Pol. Ostravě. Ves odkázal Trnka městu Frýdku pro zřízení místa kaplanského u farního kostela.

Téhož roku 1490 vyplatil kníže Kazimír II. Frýdecko ze zástavy. Za knížete Kazimíra počíná se reformační hnutí náboženské silněji projevovati v těšínské zemi. Kníže nepřál náboženským reformám. Roku 1528 zemřel. Zanechal nezletilého syna Václava. Vlády se ujala matka Anna Braniborská a nastávající tchán Václavův český magnát Jan z Pernštejna, přívrženec podobojích a ochránce Českých bratrů. Za něho se šířila rychle evangelická reformace v zemi. Šlechta a měšťané přidávají se k luterství, podle víry svých pánů musí se řídit i poddaný lid. Na dvoře těšínském u kněžny Anny zdržují se stále ještě katoličtí kněží. Anna zemřela 1539. Syn její Václav ujal se vlády r. 1545. A tu při jeho nastoupení je celá těšínská země oddaná evangelické víře. Sám kníže je luteránem. Frýdecko netvoří výjimky. Ti, kdo drží Frýdecko v zástavě po roce 1545, jsou rovněž přívrženci reformace. Zástavními pány Frýdecka po vzpomenutém roce byl Jiří Čelo z Čelovic, jeden z nejmocnějších šlechticů Těšínska. Od Jiřího Čely přejal Frýdecko se svolením knížete Václava Burián Barský z Baště, který drží Frýdecké panství ještě r. 1568, po něm Jan Vlastovský. Roku 1569 je zástavním držitelem Frýdku Jan Peklar z Rodiska a „z Obrštova“ a na Frýdku, a po něm jeho manželka. Roku 1573 bylo Frýdecko prodáno v dražbě po Václavově synu Frydrychovi, lehkomyslnému hýřilovi. Panství koupili páni Matěj a Jiří z Lohova, rozhodní katolíci. Od těch dob bylo Frýdecko v držení katolických pánů, což nezůstalo bez vlivu na poddané.

Z držitelů Frýdeckého panství klonili se, nepřihlížeje k Janu z Pernštejna, Jiřík Čelo z Čechovic, více snad k Českým bratrům než evangelíkům, jeho otec Jan Čelo držel Paskov a přál zde Českým bratrům, potvrdil jim právo míti v Paskově sbor a při něm školu, jak zachovaný list svědčí.

Nejhorlivěji si vedl Burián Barský z Baště, za něhož se českobratrství upevnilo ve Frýdku. Burián, ujav se zástavního práva frýdeckého r. 1555, povolal do Frýdku za kazatele následující kněze: Roku 1564 dne 3. května byli ve Vittemberce zřízeni na kněze a povoláni od obce frýdecké na přání pana Buriána Barského Daniel z Prostějova na Moravě k úřadu kazatelskému a Pavel Soherus z Litovle za diakona a učitele. O Pavlovi Soherovi praví v poznámce jeho examitor na universitě ve Vitemberce, že strávil tři léta na škole v Břehu ve Slezsku, půldruhého roku v Jihlavě, rok v Opavě, střídavě byl učitelem v Prudníku (Neustadt), později zřídil školu v Bílovci. Zde byl půl šestého roku a naposled půl roku ve Frýdku. Zdálo by se tím, že byli zřízeni na kněžství ve Vitemberce, v hlavním středisku luterského pravověří, že oba byli náboženského směru luterského, ale tak tomu není, ve Vittemberce po smrti Lutherově roku 1546 nabyl na universitě převahy směr Melanchtonův, tzv. filipismus, který vynikal proti pravověří Luterskému větší snášenlivostí k ostatním protestantským, především ke kalvinictví, jemuž Melanchton dosti se blížil svým učením o věčeři Páně.V té době měla Jednota bratrská s Vittemberkem četné styky. Zde bylo mnoho bratrských kněží posvěceno na kněžství. Oba dva, jak Daniel z Prostějova, tak Pavel Soherus byli bratrští kněží, třebas byli ve Vittemberce na kněžství zřízeni. Ale i v následujících letech byli ve Frýdku českobratrští kněží. Roku 1568 dne 18. února byl ve Vittemberce zřízen na kněžství od prof. ThDr. Pavla Ebera k úřadu kazatelskému Jan Skočovský, Slezan, který byl povolán od urozeného pana Buriána Barského z Baště a na Frýdku a od městské rady a vší obce za kazatele k farnímu kostelu. Jan Skočovský vzdělával se v Praze půldruhého roku a v jiných městech království Českého; potom však působil jako pomocník ve shora jmenovaném městě. Téhož dne a roku byl posvěcen ve Vittemberce za diakona Matouš z Hradiště na Moravě a povolán od pana Buriána do Dobré.Jan Skočovský odešel pak z Frýdku a r. 1570 je farářem ve Frýdku Matouš z Hradiště, dosavadní kazatel dobrodinský.

Jan Skočovský nepocházel ze Skočova, jak by se dalo soudit podle jména. Snad některý jeho předek přistěhoval se ze Skočova do Frýdku a odtud sluli Skočovskými. Rod Skočovských je usazen ve Frýdku, pokud sahají zápisy městských knih frýdeckých.

Roku 1551 a r. 1560 připomíná se v zápisech frýdecký měšťan Ondra Skočovský, který r. 1570 a r. 1571 byl purkmistrem města Frýdku. Jiný zápis praví: „Léta Páně 1570 ve čtvrtek před sv. Martinem znamená se poručenství Vavříka Utínka, které učinil, sauc při dobré paměti v přítomnosti ctihodného kněza Matúša z Hradišti na ten čas farářem frýdeckým a kněza Jana Skočovského a rady jeho Lukáše Bruskova a Mikuláše Rečka“. Pocházel tedy kněz Jan Skočovský z Frýdku a je příbuzným purkmistra Ondry Skočovského. Rod Skočovských sídlí i v pozdějších dobách ve Frýdku. Roku 1628 připomíná se měšťan frýdecký Kašpar Skočovský. Také ve Frýdecké matrice farní setkáváme se stále se členy tohoto rodu.

Kněz Jan Skočovský byl podle všeho buď syn Ondřeje Skočovského, Frýdeckého purkmistra, aneb bratr, ale první bude pravděpodobnější, uváží-li se, že Ondřej Skočovský je už roku 1550 měšťanem, kdežto Jan byl teprve r. 1568 zřízen k úřadu kazatele, mohl tedy míti něco přes 20 let.

Ale synem kněze Jana Skočovského není nikdo jiný než bratrský kněz a náboženský český spisovatel Daniel Joannides Skočovský, který od roku 1601-1634 byl knězem bratrského sboru v Parešovicích a v Hlinsku u Kelče na panství pana Zdeňka Žalkovského, neboť r. 1622 v úterý po neděli masopustní byl kněz Daniel Joannides „Farář Paršovský“ svědkem svatby Martina Lamle Paseckého, bratrského kněze v Hranicích, které byly oblíbeným oddávacím místem bratrských kněží.

Tento Daniel Joannides vydal česky tiskem u Krištofa Kutše v Olomouci r. 1616 a r. 1619 dvojí kázání. Napsal také „Řeč Isaiáše Proroka“ a popis požáru města Lipníka n. B. Knížky jsou věnovány příznivci Českých bratrů, Panu Zdeňkovi Žalkovskému a jeho manželce Anně.

Podle příjmení Skočovský soudili všichni čeští hostorikové,že Daniel Joannides Skočovský pocházel ze Skočova, je to však rodák frýdecký, syn Janův (Joannides), čili Jana Skočovského, frýdeckého kazatele, a podle všeho vnukem frýdeckého purkmistra Ondřeje.

Známější jest jiný rodák frýdecký, kněz Jiří Joannides Frýdecký, který bývá nazýván pro své duchovní písně druhým Třanovským. Narodil se okolo r. 1598, byl kantorem v Prostějově a později stal se správcem bratrské církve v Hranicích. Zde léta 1622 v úterý den sv. Pavla na víru obrácení pojal za manželku Annu, dceru neb. Pavla Žamberského za ženu.

Ale když Hranice r. 1622 obsadilo císařské vojsko, prchli bratrští kněží odtamtud. Jiří Joannides uchýlil se na Těšínsko, kde se o ujali Gočalkovští a Radočtí. Jiří Joannides stal se farářem v Ropici a Konské od r. 1645-1667. Na jeho působení v Ropici připomíná nápis na kalichu tamnějšího kostela: „Tento kalich do ropického kostela jest udělaný léta 1646 za kněze Jiříka Joannidesa Frideckého“. Jiří Joannides vydal dva spisy českým jazykem a dal také otisknouti „Řeč proroka Isaiáše“ Daniela Joannidesa Skočovského. Syn jeho slul Jiřík Joannides Frýdecký mladší, proto jeho otec nazývá sám sebe jednou Jiří Joannides Frýdecký starší.

Z uvedeného vidno, že Frýdek, jakož i Dobrá byly oddány víře českobratrské a že Daniel Joannides Skočovský nepocházel ze Skočova, ale z Frýdku a že vnukem je podle všeho Jiří Joannides Frýdecký starší a vnukem Jiřík Joannides mladší.

Literatura: K dějinám Frýdku a okolí, Al. Adamus, Černá země, č. 8, V Mor. Ostravě 1. května 1928, ročník IV.

Toleranční sbory ve Slezsku a na severovýchodní Moravě (Eva Melmuková)

Jak již sám název naznačuje, klíčovým výrazem je zde označení “toleranční”, tedy vztahující se ke zcela určité dějinné situaci a regionálnímu vymezení. Toleranční patent vydal 13. října 1781 císař Josef II. pro země tehdejšího rakousko-uherského mocnářství. Měl zajistit konec tvrdé náboženské perzekuce nekatolíků v tomto státě a zajistit jim alespoň trpěnou existenci druhořadých občanů. To bylo samozřejmě úzce spojeno se záměrem stabilizovat v nepokojné době státní útvar ekonomicky, politicky i vojensky. Toleranční patent byl určen všem zemím mocnářství prakticky ve stejném smyslu, v různých zemských celcích však narážel na rozdílnou historickou situaci a soudobou praxi. Proto docházeli i k rozdílnému chápání a oceňování nové zákonné směrnice. Velmi zřetelně to jde sledovat právě i na území, kterého si v souvislosti s Janem Winklerem hodláme blíže povšimnout: ve Slezsku (v našem případě především Těšínském, pokud zůstalo ve svazku rakouského státu) a na Moravě (v našem případě severovýchodní).

Kořeny rozdílů je nutno hledat ve vzdálenější minulosti. Zatímco Morava spolu s Čechami byla podrobena vzhledem ke svobodě svědomí nelítostní likvidační politice, i zákonně již od vydání Obnovení zřízení zemského r. 1628 (v Čechách 1627), ve Slezsku tomu bylo přece poněkud jinak. Konkrétně v Těšínském Slezsku až do smri poslední Piastovny těšínské větve Alžběty Lukrecie v r. 1653 žila ještě celá řada evropských duchovních, zejména na venkově, a evangelíkům bylo k dizpozici mnoho kostelů jejich vyznání. Alžběta Lukrecie, švagrová horlivého katolizátora Moravy Karla z Lichtenštejna, byla ovšem také katoličkou, proti evangelíkům však žádný frontální postup neiniciovala. Po její smrti těšínské knížectví spadlo jako odumřelé léno na český stát a vzápětí začala i zde svou činnost náboženská komise. Ta hned r. 1654 zavřela 49 evangelických kostelů, z toho na území dnešní české části Těšínska 27. Již dříve ovšem museli evangeličtí duchovní opustit zejména města, a to hned po tzv. restitučním ediktu z r. 1629, kdy měl být ve Slezsku obnoven stav z r. 1552, což prakticky znamená vydat většinu farností římsko-katolické církvi. Tichá ochrana Alžběty Lukrécie tento úder pouze oddálila, nemohla mu však zabránit. Jako poslední útočiště zůstávaly evangelíkům pouze dřevěné kostely u hradeb měst Svidnice, Javora a Hlohovce, výsledky minimálních ústupků při jednání o vestfálském míru. Časem však i tyto kostely, které si evangelíci po vestfálském míru vlastním nákladem postavili, byly zavřeny. Jedinou “světskou” nadějí zůstali potom už jenom Švédové, kteří se svých souvěrců ve Slezsku opakovaně zastávali, dlouho však bez výsledku. Teprve r. 1707 altranstadskou smlouvou byl tehdejší rakouský císař Josef I. donucen k zachování ustanovení vestfálského míru. Ke třem chrámům milosti, již dříve uvedeným, přibylo pak ještě šest. Z nich v naší souvislosti je významný zejména chrám v Těšíně (“chrám Ježíšův”), podřízený konzistoři v Břehu. Byl při něm ustanoven český i německý kazatel, pro představenstvo české evangelické církve v Těšíně byly instrukce vydávány česky. Evangelická konzistoř zde byla zřízena r. 1744, když spojení s Břehem, kteý připadl Prusku, bylo přerušeno. Sídlo této konzistoře bylo přeneseno do Vídně teprve r. 1785, tedy až po vydání tolerančního patentu a ustavení většiny tolerančních sborů. Ty vznikly na Těšínsku vlastně v obvodu jediného a do té doby legálně existujícího sboru při chrámu milosti v Těšíně a jejich utváření se nesetkávalo vždy s pochopením tohoto dosud výlučného představitele evangelíků Těšínského Slezska.

Situace na severovýchodní Moravě byla podstatně odlišná. Chrám milosti znamenal sice i pro tajné evangelíky z Valašska cíl jejich častého putování dle možnosti, byly to však cesty utajené, nebezpečné, nelegální. Valaši nebyli ve svých právech pouze omezeni, byť podstatně, jako ve Slezsku, ale jakákoli práce ve věci svobody svědomí a vyznání jim byla dokonale upřena. Ještě v druhé polovině 18. století bylo na Moravě pokládáno kacířství za hrdelní zločin a projev velezrady. Lidé, kteří stáli v čele utajené církve, byli ve stálém nebezpečí života. Odtud pramení poněkud jiná mentalita i jednotlivců i skupin. Tento vývoj, započatý již valašskými povstáními v době třicetileté války se postupně prohluboval a vyústil v několikaletou pasivní rezistenci Valašska po vyhlášení falešného tolerančního patentu v r. 1777. Ještě v tomto období tu byla řada tvrdých represivních opatření: věznění, konfiskace majetku, transmigrace na vojenskou hranici s Turky. Došlo i k obětem na životech, jak dokládá krveprolití v Růžďce v červnu 1777. Valaši se nevzdávají, a současně nepřestávají být ve střehu. V takové situaci se ustavují sbory na severovýchodní Moravě.

Současně můžeme sledovat i jiné, z hlediska vnějšího pozorování méně evidentní rozdíly. I když docházelo k mnoha přátelským a často opravdu bratrským kontaktům mezi evangelíky obou zemí, zůstávala zde významná obsahová činnost. Evangelické sbory ve Slezsku zachovaly zcela konsekventně uvědoměle luterskou linii a orientaci. Ani rozhovor s Moravou je v této věci podstatně neovlivnil.

Naproti tomu Valaši se většinou s reformací opravdu sblížili až v její luterské formě v 16. století. Byli však součásti své země – Moravy, a ta v jiných oblastech již dávno předtím uvědoměle navazovala na českou reformaci s jejími typickými důrazy. Bible a kalich, víra dosvědčená skutky, střízlivost v projevu víry i v liturgii, nechť k jakýmkoli “lidským nálezkům”, vysoké hodnocení věrnosti poznané pravdě. Po třicetileté válce se Valašsko dostalo do středu tohoto působení duchovní orientace české reformace. Od západu to byly vlivy pozůstálého ilegálního společenství české reformace v zemi, od východu nově vzniklá emigrantská střediska téže orientace téměř v celém Pováží. Valašsko bylo v 18. století již prostoupeno těmito postoji natolik, že rozdíly mezi ním a ostatním ilegálním stmelujícím se společenstvím české reformace v zemi se postupně úplně vytratily. V toleranční době zde tedy na obou stranách zemské hranice stojí v přátelské vzájemnosti, ale také ve zřetelné svébytnosti dva celky: luterští evangelíci v Těšínském Slezsku a evangelíci hlásící se k české reformaci na severovýchodní Moravě. Zmíněné rozdílnosti vnější situace i obsahové náplně ovlivnily přirozeně i utváření státem uznaných sborů v obou zemích.

V Těšínském Slezsku, které zůstalo přičleněno k rakouskému mocnářství, vznikly celkem čtyři toleranční sbory, a to Bystřice nad Olší, Dolní Bludovice, Komorní Lhotka a Návsí. První tři byly ustaveny hned v r. 1782, sbor v Návsí byl původně filiálkou sboru v Bystřici nad Olší a osamostatnil se až o několik let později. Jejich vznik byl poněkud odlišný nejen od vzniku tolerančních sborů na Moravě, ale odrážel i rozdílnosti mezi nimi navzájem (zejména poměrná soustředěnost či diaspora, příznivý postoj šlechty projevující se někdy i hmotnou podporou staveb aj.). U všech byl ovšem projevem vůle po utvoření samostatného sboru, který by nebyl vázán jako filiálka na “chrám milosti” v Těšíně. Těšínské středisko by si bylo ovšem přálo právě tento vývoj, postup vznikajících sborů však nikoho nenechal na pochybách o jejich skutečných záměrech. Všechny tvořící se sbory musely podat žádost a prohlášení o schopnosti hradit potřeby spojené s existenci vlastního sboru, aniž by tím byly ohroženy dosavadní povinné poplatky a daně. V žádostech bylo nutné uvést počty (např. pro obvod vznikajícího sboru Bystřice nad Olší 905 duší včetně dětí přímo v Bystřici, spolu v přilehlými vesnicemi 1770 duší). Žádost i prohlášení musely být podepsány zástupci všech zúčastněných obcí. Tvořící se slezské sbory se ozývaly již velmi záhy, např. Komorní Lhotka podávala žádost k císaři již 19. ledna 1782. Všechny tři prvně uvedené sbory (Bystřice nad Olší, Dolní Bludovice i Komorní Lhotka včetně diaspory zasahující až Frýdecko) také započaly svou činnost již v první polovině r. 1782. Slezští evangelíci, i když konečně směli ustavit více tolerančních sborů, byli však na druhé straně tolerančním zákonodárstvím zaskočeni a poškozeni. Tak např. zatímco dříve platilo, že děti ze smíšených manželství budou vychovávany ve víře dle dohody rodičů, případně budou následovat jejich pohlaví, nyní platilo jednoznačně toleranční omezení, že všechny děti katolického otce musejí být vychovávány katolicky, z děti evangelického otce smějí být vychováváni pouze synové. Tak byly vyřazeny z evangelické výchovy bez výjimky všechny dívky pocházející ze smíšených manželství, tedy přirozeně i mnoho příštích matek, jejichž působením mohlo ovlivňovat další generace.

Toleranční omezení na severovýchodní Moravě a na celém Valašsku byla ovšem stejná, vznik sborů se však od Těšínska odlišoval především tím, že první sbory vznikly bez oficiální žádosti k císaři. Stalo se tak proto, že na rozdíl od Těšínského Slezska, kde o existenci tolerančního patentu byla informována konzistoř, která mohla další informace zprostředkovat vznikajícím sborům, na Moravě kromě některých panství tehdejšího brněnského kraje toleranční patent nebyl veřejně prohlášen. Valašsko se o něm dovědělo od přátel z Horních Uher, t.j. ze Slovenska, a jednalo neprodleně. První duchovní se zde objevil už koncem roku 1781 (Ondřej Orgoň v Hošťálkové, Jan Hrdlička na Vsetíně, Ondřej Sloboda v Růžďce). Další následovali počátkem roku 1782, potom však najednou nastal zvrat. Úřady zjistily, že pastoři pracují vlastně nelegálně. Žádný ze sborů totiž nebyl oficiálně ustaven, od žádného nebylo k dizpozici prohlášení o počtu duší a o schopnosti financovat církevní provoz. Byl to samozřejmě z důsledků nevyhlášení tolerančního patentu a jen zprostředkované informovanosti valašských evangelíků. Mezitím došlo k rozpracování původně nepřipraveného tolerančního zákonodárství, jak si je vynutily okolnosti dalšího vývoje. Valašsko bylo dodatečně zařazeno do tohoto legislativního sledu a muselo potom doplnit pro své sbory a jejich pastory příslušné zákonné doklady v létě 1782. Na rozdíl od slezských sborů nemohlo však nijak počítat s přízní šlechtických rodů.

Odsahovou odlišností, již zmíněnou z dřívější souvislostí, je ovšem i konfesionální zaměření obou oblastí. Těšínské Slezsko zůstává i nadále neproměnně luterské, a to včetně liturgie. Valašsko je sice zpočátku také jako celek luterské (zpráva o tolerančním patentu tam přece přišla z luterského Slovenska!), během několika málo příštích let se však jeho tvářnost podstatně mění. Větší část sborů přestupuje k reformované církvi, někdy se střediska rozdvojují, na Vsetíně vznikají sbory obou konfesí v jednom městě. Tento vývoj je na první pohled málo pochopitelný, a přece nepostrádá vnitřní logiku. Evangelíci v Čechách a na Moravě pokládají za svou konfesi vyznání české reformace. Přihlásit se k němu ovšem nesměli, na výběr měli jen církve světové reformace, luterskou a reformovanou. Zpráva, kterou se evangelíci v českých zemích upozorňovali na nevyhlášený patent s vyhlídkou vymoci se jeho vydání, hovořila pouze o této věci. I když se představitelé sborů na Brněnsku dohovořili předběžně se svými souvěrci – emigranty v Uhrách o volbě reformované církve jako “střechové” organizace, v první zprávě opomenuli tuto podrobnost připomenout. Tato zpráva postupovala zbytky utajené předtoleranční informační sítě a po ní po krátké době touže cestou následovala zpráva druhá, již s upřesněním konfese. Lidé, kteří se hlásili původně jako evangelici, husité či čeští bratři, byli automaticky nejdříve zapisováni jako luteráni, po upřesnění se dodatečně přehlašovali. Zcela zřetelný je tento postup v celém Polabí, ale i jinde. Valašsko bylo ovšem od informačního zdrojev brněnském kraji zdáleno a vzájemné spojení bylo v podstatě zpřetrháno. Proto se o vývoji v centru českých zemí dověděli Valaši až se zpožděním. Na ustanovených sborech pracovali již namnoze luterští pastoři, a tak přechod Valašska k reformované církvi nebyl tak jednolitý jako v Polabí. Určitá pestrost v konfesionálním zaměření valašských sborů je tedy důsledkem právě této opožděné informace. Zajímavé ovšem je, že i ty sbory, které zůstaly luterské, se klonily k velké střízlivosti ve veškerém vnějším projevu včetně liturgie.

Dosud jsme probírali rozdíly obou oblastí, v nichž vznikaly oficiálně ustanovené toleranční sbory. I přes veškeré odlišnosti tu však byla hluboce prožívaná vnitřní jednota, projevující se různým způsobem. Předvším slezští právě tak jako valaští evangelíci věděli, že musí čelit stálému a záměrnému nátlaku, který je měl nejen zastrašit, ale také zmást a zviklat. Na Valašsku, které stojí ve vytrvalé pasivní rezistenci několik let, je to ovšem zcela zřejmé. Je však nutné připomenout, že i v mnohém svobodnější slezské situaci nešlo o svobodu a rozhodování bez nátlaku a vyhrůžek. Svědčí o tom např. stížnost celé řady slezských toerančních sborů císaři ze dne 28. srpna 1782. Tam se mimo jiné uvádí (překlad z němčiny) “zvěstuje se nám věčné zatracení a říká se nám, že půjdeme k čertu do nejhlubšího pekla”. Rodiče, kteří nechtějí posílat své nezletilé děti ke katolickému vyučování, jsou prý vězněni a nuceni si toto vězení ještě sami platit. Před komisí docházelo i k fyzickému napadání, poličkování a bití. Evangelíci byli zastrašováni také výhružkami, že tolerance bude trvat pouze krátký čas a ti, kteří se v této době přihlásí, na to potom doplatí.

I samo nucení k přísnému dodržování tolerančních předpisů (např. zhledem k modlitebnám), bylo v obou oblastech stejně zřetelné a nesmlouvavé. Tak právě na Těšínsku byla např. zastavena stavba modlitebny v Dolních Bludovicích s odůvodněním, že to vlastně modlitebna není (stavba měla polokruhovou apsidu), ale kostel. Žalobcem byl bludovický římskokatolický probošt Šebestián Piskoř. Vadilo také, že vchod do modlitebny byl od silnice. Pomohlo nakonec ujištění, že před modlitebnou a vchodem do ní bude stát ještě obydlí pastora a škola, takže vchod bude od silnice zakryt.

Kromě společných zkušeností obranného společenství ve Slezsku i na Moravě tu byly i dávné osobní kontakty, ještě z doby předtoleranční. Za všechny lze uvést opakovaná putování Valachů do chrámu milosti v Těšíně v 18. století, zejména v jeho druhé polovině. Území příštího sboru v Komorní Lhotce bylo již tehdy spojnicí východomoravských a středomoravských tajných evangelíků s chrámem Ježíšovým v Těšíně. Nejen z Valašska, nýbrž i z Hané putovali tajní evangelíci přes Staré Hamry, Hamrovice, Raškovice, Komorní Lhotku a Guty do Těšína. Zatímco v Hamrovicích a okolí jim souvěrci poskytovali slezský kroj, aby nebyli poznáni, v Gutech, Třanovicích a okolí nacházeli nocleh a pohostinství. Zvlášť významnou úlohu sehrálo ovšem toto spojení už přímo v posledních předtolerančních událostech, jak stručně a výstižně shrnuje I. Burian v Dějinách protestantismu na Vsetínsku (str. 117):

Na jaře roku 1779 bylo v Těšíně jednáno o mír. V situaci, kdy na všechny stížnosti a žádosti dostávali evangelíci zamítavé odpovědi, rozhodli se přece jen na sebe upozornit v zahraničí. Za tímto účelem podnikli dvě akce. Jednak houfně putovali do Těšína. Z jádra hnutí, Vsacka, vedla cesta poutníků přes Santov, Vidče, Rožnov na Frýdlant a dál na slezskou stranu. Nazpět se vraceli hromadně se zpěvem a hlasitými modlitbami. Byli zatýkáni, ale většinou jen čtrnáctidenní tresty vězení nikoho neodstrašily. Za druhé se evangelíci rozhodli informovat zahraničí i písemně. Tentokrát se chtěli především obrátit na ruskou carevnu Kateřinu II. Odevzat memorandum ruskému vyslanci knížeti Repnikovi se rozhodl sám Jan Maniš. Za tím účelem se vypravil před velikonocemi do Těšína. Ubytoval se v Gutech u Jana Hrušky, bývalého rychtáře v Jablůnce, kterému bylo pro víru všechno zabaveno, a on pak s rodinou odešel do Slezska. Memorandum ve dvou originálech bylo do Slezska dopraveno jinou cestou. Na Zelený čtvrtek ráno se v těšínském chrámu milosti, nebo před ním sešel Maniš s Markem Bubelou, který roku 1773 utekl ze Vsetína do pruského Slezska. Týž den večer byl Maniš v Gutech zatčen. Nalezen byl však u něho jen jeden originál memoranda. Možno předpokládat, že druhý originál byl dodán na správnou adresu. Důsledkem toho bylo přestěhování některých předáků valašských evangelíků do Uher.”

Literatura: Práce a studie, vydalo Muzeum Beskyd ve Frýdku-Místku, 1995

Z dějin reformace a evangelické církve ve Frýdku-Místku a okolí

Od roku 1428 se po celém kraji šířilo z hradu Hukvaldy učení Mistra Jana Husa. Hrad Hukvaldy byl dlouho v držení husitů. Jan Hus – nejvýznamnější předchůdce reformace středověké církve byl znamenitým kazatelem v Betlémské kapli a profesorem Karlovy university v Praze. Zemřel mučednickou smrtí upálením dne 6. července 1415 v Kostnici. Po jeho smrti došlo v Čechách k husitským válkám. Husité nakonec ovládli náboženskou scénu v českých zemích a obsadili v roce 1435 arcibiskupský stolec svým příslušníkem Janem Rokycanou (1397-1471), papežem ovšem neuznaným. I v kostelích ve Frýdku, Místku a v Dobré se přijímalo pod obojím způsobem (chléb i víno). Po založení Jednoty bratrské v roce 1457 byly na přelomu XV. A XVI. století na hukvaldském panství zakládány bratrské sbory a stavěny školy a modlitebny v Brušperku, Paskově, Rychalticích, Staré Vsi n. O., Staříči a jinde. O Husově oblibě po více než sta let od jeho úmrtí svědčí zápis v městské sirotčí knize ve Frýdku začínající slovy: „Léta 1564 ve čtvrtek, den památný Svatého mistra Jana Husy.“

Od roku 1517 prováděl reformaci křesťanské církve v Německu augustiánský mnich, významný teolog a universitní profesor Dr. Martin Luther z Wittenberku (1483-1546). Evangelická církev uznaná v roce 1530 v Augsburku, zvaná augsburská nebo luterská byla do našeho kraje rozšířena za panování moravského velmože Jana z Pernštejna (od roku 1528), který se horlivě zasazoval o její osamostatnění, až byl od svých nepřátel posměšně nazýván „moravský biskup.“ Jeho jménem jsou pojmenovány nedaleké Janovice, které založil v letech 1545-1548. Současně s Lutherovou reformací provedli reformaci ve Švýcarsku Oldřich Zwingli a Jan Kalvín (reformovaná církev helvetská nebo také kalvínská). Okolo roku 1548 byla u nás zavedena evangelická víra v kostelích v Bruzovicích, Domaslovicích, Palkovicích, Řepištích, Skalici, Sedlištích, Šenově a Vratimově, z nichž se dva dochovaly dodnes – Řepiště a Sedliště.

Věrnými stoupenci reformace byli držitelé frýdeckého panství Jiří a Jan Čelové z Čechovic. V letech 1555-1568 byl držitelem Frýdeckého panství horlivý evangelík Burián Barský a po schválení městskou radu v roce 1564 dosadil za probošta ve Frýdku Daniela z Prostějova a za diakona a učitele Pavla Soheruse z Litovle, oba byli kněžími českých bratří. V roce 1568 schválila městská rada za faráře farního kostela Jana Skočovského z Frýdku, jehož předkové pocházeli z Těšínska. Za dva roky povolala z Dobré do Frýdku faráře Matouše pocházejícího z Hradiště na Moravě. Všichni studovali luterskou theologii ve Wittenbergu.

Od konce 16. století byla v kraji bezohledně prováděna rekatolizace (protireformace). V roce 1573 bylo frýdecké panství prodáno bratřím Jiřímu a Matějovi z Lohova, kteří do města a okolí vrátili katolickou víru. Bratrské sbory na panství hukvalském byly zrušeny v letech 1570-1583 přičiněním olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského a evangelické kostely v Těšínském Slezsku (včetně Frýdecka) byly odebrány po Bílé hoře do roku 1654. Katolická církev tak zcela upevnila svou moc – budováním farností, pořádáním poutí, zavedením mariánského kultu, uctíváním svatých a dodnes je zde v naprosté většině. Na památku obrany evangelické víry švédskými vojsky za třicetileté války (1618-1648) se nachází ve Frýdku švédský hřbitov v blízkosti „dolní kolonie v Lipině“ u Válcoven plechu.

Pouze ti nejvěrnější zůstali v období protireformace (17. a 18. století) při svém evangelickém vyznání. Scházeli se na tajných shromáždění v horách a lesích (Borová, Godula, Staré Hamry, Školeny), utvrzovali svou víru čtením Bible, spisů Husa a Komenského, psaných kázání (postil) luterských pastorů Zámrského z Opavy a Dambrovského z Polska, zpěvem nábožných písní z Třanovského zpěvníku Citara sanctorum a modlitební knížky Phiala odoramentorum a vysluhováním Svaté večeře Páně evangelickými faráři ze Slovenska, kteří tajně přicházeli do Beskyd a přinášeli zakázané knihy.

Evangelický kněz Jiří Třanovský (narozen v Těšíně), zvaný též „Slovanský Luther“ a současník Jana Amose Komenského – oba se narodili v roce 1592 – musel pro svou víru po Bílé hoře opustit Moravu (Valašské Meziříčí) a odešel do Slezska (Bílsko), potom na Slovensko. Jeho nejslavnější dílo kancionál Citara sanctorum vydaný v češtině v roce 1636 v Levoči utvářel víru, myšlení, charakter i jednání slovanských evangelíků za Rakousko-Uherska a se slovenskými vystěhovalci pronikl i do světa (Amerika, Maďarsko, Rumunsko, Jugoslávie). S Biblí kralickou tištěnou v letech 1579-1594 v Kralicích na Moravě zachránil slovenský národ před odnárodněním a byl hlavním zdrojem inspirace pro slovenské buditele i pro tvůrce společného státu s českým národem. Jeho duchovní přínos měl úžasnou integrující sílu, která ovlivnila duchovní klima a národní sebevědomí našich národů.

Teprve po 50 letech těžkého pronásledování získali evangelíci v roce 1709 přičiněním švédského krále Karla XII. povolení ke stavbě chrámu v Těšíně na Vyšní bráně, kam docházeli později k bohoslužbám nejen z Těšínského Slezska, ale i z celé severní Moravy, včetně Valašska a Hané. Tento nádherný chrám Ježíšův, který s velkou horlivostí vystavěli, se stal matkou ostatních evangelických sborů ve Slezsku založených po Tolerančním patentu císaře Josefa II. ze dne 13. října 1781, avšak na Frýdecku a jinde zatajovaném až do roku 1848. Toleranční patent umožňoval pouze dvě evangelické vyznání (augsburské a helvetské) v neprospěch křesťanských menšin. Evangelíci z frýdeckého panství se mohli od roku 1782 zúčastňovat bohoslužeb v tolerančním kostele v Komorní Lhotce a potomci českých bratří (reformovaní helvetského vyznání) z Místecka až ve sboru v Hrubé Lhotě na Valašsku (od roku 1866 ve Střítěži nad Bečvou), kam docházeli většinou pěšky. Plnou rovnoprávnost s katolíky obdrželi teprve v roce 1861 císařským patentem Františka Josefa I. ze dne 8. dubna 1861 a v letech 1874-1877 si postavili první evangelický kostel na Frýdecku – ve Starých Hamrech, kde až do roku 1941 (částečně do roku 1966) zpívali z Třanovského kancionálu tištěného gotickým písmem – švabachem.

 

Historie Evangelické církve augsburského vyznání

Do roku 1880 žilo rozptýleně ve frýdecké diaspoře asi 200 českých evangelíků, kteří hovořili slezským a lašským (moravským) nářečím a vzájemně se neznali ani neshromažďovali. Teprve po přemístění částí hutí v roce 1881 z Ustroně do Lipiny se přestěhovalo sem asi 300 dělníků a úředníků s rodinami evangelického vyznání. Přestože splynuli se zdejším nářečím, dělníci se pokládali za Slezany polské národnosti a úředníci zase za Němce. Ti ovládali ve Frýdku všechny úřady, školy a továrny. V naději společné víry však nesměle toužili po evangelických bohoslužbách a vlastním kostele.V roce 1883 vybudovali v Lískovci v blízkosti hutě vlastní hřbitov na darovaném pozemku arcivévody Alberta, který byl posvěcen 24. března 1884. Do té doby byli nuceni být pohřbíváni v ústraní na katolických hřbitovech mezi sebevrahy.

Konečně po mnohém úsilí frýdeckých sborovníků se uskutečnily za podpory pastora Jiřího Heczka z Komorní Lhotky první evangelické bohoslužby ve Frýdku v neděli dne 16. září 1888, které vykonal moravsko-slezský senior Teodor Wolfgang Haase z Těšína. Od tohoto roku se konaly pravidelné bohoslužby 1x měsíčně a Frýdek se stal kazatelskou stanici lhoteckého sboru (Komorní Lhotka). V roce 1896 se stanice osamostatnila na filiální sbor a bohoslužby vykonávali téměř všichni slezští (polští) faráři v závodní jídelně a později v sálu závodního hotelu Karlovy huti. Od roku 1901 se konaly bohoslužby nejen v jazyce polském, ale o svátcích (5x ročně) i v jazyce německém. Svatby a křty se však konaly v kostele v Komorní Lhotce. V letech 1898-1908 sloužil ve filiálním sboru pastor Karel Kulisz z Komorní Lhotky, horlivý misijní pracovník a zakladatel Křesťanského společenství (se zaměřením na diakonii a misii) při luterské církvi na Těšínsku. Hodně práce zde udělali i jeho bratr Josef Kulisz přistěhovaný do Sviadnova a kurátor filiálního sboru Pavel Wojnar se synem Erichem – varhaníkem a dirigentem pěveckého sboru.

V roce 1908 po ukončení theologických studií ve Vídni začal ve Frýdku pracovat farář Andrzej Buzek, rodák z Konské u Třince a dne 25. prosince 1908 byl zvolen za vikáře filiálního sboru. Po jeho příchodu začala intenzívní jednání a porady o vybudování kostela. Až po zajištění financí mnohými sbírkami ve slezských rodinách a evangelických sborech, za podpory zahraničních evangelíků ze Sdružení Gustava Adolfa z Lipska (dar 7 000 marek) byla dne 15. října 1909 zadána stavba kostela v ceně okolo 100 000 korun staviteli Janu Edmundovi Pohlovi na návrší za městem na pěkném pozemku zakoupeném od pana Macháčka. Stavební práce začaly dne 31. března 1910 v 6,30 hodin shromážděním, modlitbou, zpěvem a vyrytím prvních lopat hlíny. Posvěcení základního kamene na budovaných základech se uskutečnilo v neděli 8. května 1910 za účasti 7 000 věřících, 12 duchovních, zástupců měst Frýdku i Místku, veteránů a dobrovolných hasičů. Přítomné pozdravili ve svých kázáních pastor Kulisz v polském jazyce a pastor Martin Modl z Bílska v německém jazyce. Základní kámen posvětil s požehnáním přítomných konsenior Pavel Broda z Golešova. Při výkopu základu bylo zjištěno, že pod věží se nachází písek a voda, proto byly základy zpevněny dvaceti piloty a stavba se tím prodražila o 2 000 korun. Na podzim byl kostel postaven a zastřešen. Od jara do podzimu 1911 se pokračovalo se stavbou a budováním interiéru. Kromě sbírek na stavbu kostela uspořádaly sbory v Dolních Bludovicích, Bystřici nad Olší a Návsí u Jablunkova další sbírky na zvony, těšínský sbor na varhany a lhotecký na kazatelnu a oltář, na který Jan Damek ze Zebřydovic daroval kopii obrazu Thorvaldsena „Kristus žehnající“. Kostel byl postaven v gotickém slohu z červených impregnovaných pálených cihel dovezených z Lehnice u Vroclavi, aby se ušetřilo za venkovní omítku a její budoucí údržbu.

Kostel o rozměrech 30×14 metrů s věží a křížem o výšce 56 metrů pojme 400 sedících osob, celkem 1000. Ve věži byly umístěny tři zvony. Přičemž na prostřední zvon přispěli manželé Jiří a Kateřina Baronovi. Největší zvon nesl tato slova: „Země, země, země, slyš slovo Hospodinovo“, prostřední „Potěšte, potěšte můj lid, praví váš Bůh“ a na nejmenším bylo napsáno „Ti, kdo v slzách sejí, s plésáním budou sklízet“ (všechny nápisy byly v polštině). Tyto zvony však byly za války odňaty a použity k válečným účelům. V současné době se nachází ve věži jeden malý zvon a uvažuje se o zakoupení nového chrámového zvonu.

Evangeliský kostel ve Frýdku byl zasvěcen apoštolům Petru a Pavlovi (se sochami v původním oltáři) s nadpisem nad chrámovým obloukem „Ježíš Kristus včera i dnes, tentýž i na věky“. Slavnostně posvěcen byl 26. listopadu 1911 tehdejším vícesuperintendentem moravsko-slezským Dr. Arthurem Schmidtem z Bílska v německém jazyce a slezským seniorem Andrzejem Glajcarem z Drogomyšle v polském jazyce. Kromě německých bohoslužeb se konaly pro velké množství zúčastněných také polské bohoslužby v kostele a další bohoslužby v polském jazyce venku po obou stranách kostela. Kázáním sloužili faráři Karel Kulisz z Komorní Lhotky, Pavel Nikodém z Ustroně a Oskar Michejda z Bystřice nad Olší. Přestože se na stavbě kostela podíleli i čeští evangelíci, jejich přání českých bohoslužeb a kázání nebyla vyslyšena. Vzhledem k tomu, že čeští evangelíci žili stále roztroušeni v diaspoře, byli členy výboru (presbyterstva-staršovstva) Poláci a převážně Němci, kteří ve sboru o všem rozhodovali a měli podporu městských úřadů.

Dne 25. ledna 1914 byl zvolen prvním pastorem samostatného sboru ve Frýdku farář Andrzej Buzek, kterému v letech 1916-1918 vypomáhal vikář Jan Unucki, pozdější pastor v Komorní Lhotce. Sbor čítal po svém založení 1200 osob, z toho 200 Němců, 200 Čechů a 800 Slezanů-Poláků. Plnil všechny funkce, byl založen pěvecký sbor a pořádány rodinné večírky. Přestože ve městě ani v okolí nebyla polská škola a děti slezských rodičů (Poláků) se učily česky nebo německy a neuměly spisovně polsky, byly v souladu se školními předpisy a dle nařízení presbyterstva vyučovány náboženství v polském jazyce.

U příležitosti 500. výročí upálení Mistra Jana Husa se měly v roce 1915 uskutečnit v tomto kostele první české bohoslužby. Z důvodu německé propagandy a tlaku vedení města na presbyterstvo se konaly 4. srpna 1915 bohoslužby pouze v jazyce polském a české s kázáním helvetského vikáře Františka Poláka z Valašského Meziříčí se uskutečnily v soukromém domě. Přestože se farář Buzek s obdivem vyjadřoval o bratřích Češích, musel realizovat rozhodnutí německého presbyterstva, které bylo proti slovanskému bratrství. Z důvodu neumožnění českých bohoslužeb v rámci evangelické luterské církve, tedy evangelické augsburského vyznání, již před rokem 1918 ve Frýdku-Místku a okolí působili reformovaní faráři z Valašska.

Čeští evangelíci augsburského a helvetského vyznání v Čechách a na Moravě využili vzniku Československé republiky ke sloučení a založili 1918 Českobratrskou církev evangelickou (ČCE) s charakterem národní i světové reformace. Ve Frýdku vzniká nový sbor ČCE v roce 1920 pod vedením faráře Alexandra Winklera. Osamostatněním německých evangelíků v ČR v roce 1919 a odchodem Čechů a Slezanů do nově vzniklého sboru ČCE ve Frýdku získali němečtí presbyteři v původním sboru značnou převahu. Kostel zůstal v majetku německé církve evangelické a. v. , presbyterstvo však pronajímalo kostel novému sboru ČCE k vykonávání bohoslužeb, křtů, svateb i pohřbů. Slezští evangelíci augsburského vyznání na Těšínsku se po roce 1920 zorganizovali v samostatný seniorát a později se zcela osamostatnili – vzniká Slezská církev evangelická a. v. (augsburského vyznání). V luterském (Augsburském) sboru působili po roce 1919 administrátor Jan Michalik z Moravské Ostravy s vikářem Pavlem Sikorou, dále Ernst Kleiss, Walter Mrowiec a oblíbený Pavel Karzel, kteří zde byli vysvěceni (uvedeni do funkce) německými seniory nebo biskupem Dr. Erichem Wehrenfennigem z Jablonce nad Nisou, kde bylo sídlo církve, Před 2. světovou válkou působil ve sboru vážený pastor Gustav Czyž pocházející od Těšína, který sloužil bohoslužby i v jazyce českém (také německy a polsky) společně s vikářem Janem Štefkem z Bystřice nad Olší. Po odchodu Gustava Czyže do Komorní Lhotky (1941) byl sbor administrován (stal se filiálním sborem) z Moravské Ostravy vikářem Vilémem Štefkem ze Svibice. Od roku 1941 působil v Ostravě farář Kurd Frede z Brna, německé národnosti, který obnovil (a sloužil) bohoslužby v českém jazyce.V období protektorátu zůstal frýdecký kostel jediným pro evangelíky z okolních vesnic, které zůstaly po roce 1938 za hranicí Těšínska po polském a německém záboru.

 

Slezská církev evangelická augsburského vyznání (SCEAV) 1945 – 1991

Po roce 1945 byl luterský sbor německé církve evang. a.v. státními úřady zrušen a kostel s farou přidělen sboru Českobratrské církvi evangelické (ČCE). Slezští evangelíci (luteráni) z Frýdku Místku se zúčastňovali bohoslužeb v okolních sborech SCEAV v Komorní Lhotce, Třanovicích a Havířově-Bludovicích, také v Ostravě a Stonavě. Vytrvale usilovali o obnovení sboru nebo kazatelské stanice ve Frýdku.

Od roku 1948 byl farářem v Komorní Lhotce a později pastorem v Třanovicích a Ostravě neohrožený misijní pracovník Vladislav Santarius, který navštěvoval frýdecké luterány a všemožně usiloval o obnovení zaniklého sboru ve Frýdku. S účinností od 1. června 1952 přidělil Státní úřad pro věci církevní do užívání sboru ČCE ve Frýdku-Místku evangelický kostel, faru a přilehlé pozemky s tím, že „hlavní uživatel umožní spoluužívání přidělených církevních objektů k náboženským účelům i ostatním nekatolickým církvím, jejichž potřeba nebyla v místě jinak uspokojena“. Požadavky místních luteránů však nebyly státními a církevními orgány dlouho uznány. Ke změně došlo po letech jednání až po roce 1968, kdy byly povoleny evangelické-lutherské bohoslužby (v jazyce českém), 1x měsíčně a o svátcích v evangelickém kostele ve Frýdku. ČCE jako vlastník kostela musela vyjít vstříc a kostel pronajímat potomkům těch, kteří jej postavili. V 70. letech zde dojížděl misijně orientovaný farář Gustav Cienciala z Těrlicka, perzekuovaný v době totality. Po roce 1968 byl postaven slezskými evangelíky nový kostelík v Dolních Domaslovicích u Žermanické přehrady.

Značný podíl na založení kazatelské stanice ve Frýdku měli kromě nejstarší sborovničky Emilie Heczkové z Lískovce (dcera Jana Adamuse, presbytera sboru do roku 1930) s kruhem věrných bratří a sester, také zmíněný pastor Santarius, vedení SCEAV a začínající vikář Stanislav Pientak z Havířova-Bludovic. Po jeho úspěšném, ale v době normalizace nežádoucím působení ve Frýdku byla kazatelská stanice přidělena pod správu vedení církve (Církevní rady) a sboru v Třanovicích (od roku 1988) a vystřídali se zde všichni faráři SCEAV.

V letech 1980-1990 se přistěhovalo na nová sídliště do F-M několik věřících mladých rodin ze sborů z Těšínska a své zkušenosti (práce s mládeží, misie) uplatnili ve sboru a mezi lidmi, kteří nevěřili v Pána Ježíše Krista. Také vyhledávali a navštěvovali nově přistěhované luterány, kteří v novém prostředí nevyhledávali duchovní pokrm a bratrské společenství. Starost o kazatelskou stanici ve Frýdku mělo vedení misie (misie po roce 1989 se přejmenovala na KS-SCH) a presbyterstvo sboru v Třanovicích se seniorem Bohuslavem Kokotkem.

Před vznikem samostatného sboru v roce 1994 se konaly bohoslužby 2x měsíčně, děti se scházely v nedělní škole, pravidelně se konaly biblické hodiny a začala výuka náboženství.

Na synodu SCEAV dne 21. ledna 1994 v Komorní Lhotce došlo ke schválení vzniku samostatného sboru ve Frýdku-Místku a v únoru 1994 zakoupila Církevní rada SCEAV dům ve Smetanově ulici č. p. 376 nedaleko kostela, který byl přestavěn na sborový dům se sálem ke konání bohoslužeb, setkání dorostu a mládeže a s bytem pro pastora sboru. Z důvodu přestavby kostela se uskutečnily první bohoslužby v novém sborovém domě v neděli 19. června 1994. Vykonal je senior B.Kokotek z Třanovic s novým frýdeckým vikářem Tomášem Tyrlíkem. Ke konci roku 1994 byl založen samostatný sbor a sborové shromáždění zvolilo první presbyterstvo s kurátorem Zdeňkem Buchtou pocházejícím z Horních Bludovic.

Na Nový rok 1995 se konaly v kostele slavnostní bohoslužby u příležitosti založení sboru a posvěcení nového sborového domu. Kromě pozdravů seniorů Bohuslava Kokotka a Jana Waclawka přítomné pozdravil místní vikář Tomáš Tyrlík a slavnostní kázání přednesl biskup církve Vladislav Volný, který také modlitbou posvětil nový sborový dům na text Zjevení 21, 1-6. Od roku 1995 začal pravidelný sborový život se všemi aktivitami a v květnu se konala první konfirmace po více než 50 letech. Administrátorem sboru byl do roku 1998 senior Horního seniorátu Jan Waclawek z Návsí.

V neděli 21. června 1998 se uskutečnila v kostele slavnost instalace – uvedení do funkce pastora sboru, kterým se po pěti letech pilné práce stal vikář a později administrátor sboru Mgr. Tomáš Tyrlík. V tomto roce bylo na synodu církve rozhodnuto o rozdělení dvou velkých seniorátů na pět menších a vzniku frýdeckého seniorátu, který zvolil novým seniorem pastora Tomáše Tyrlíka. Slavnost instalace seniora se uskutečnila v neděli dne 18. dubna 1999 v evangelickém kostele v Komorní Lhotce za účastí sborovníků z frýdeckého seniorátu ze sborů F-M, Třanovic, Komorní Lhotky a pozvaných hostů. Obě zmíněné instalace vykonal biskup církve Vladislav Volný. Senior Tomáš Tyrlík (rodák z Gutů) přednáší také na Ostravské universitě a reprezentuje naše město a církev na mezinárodních jednáních.

Farní sbor žije stále bohatým životem. Několikrát ročně se schází k poradám presbyterstvo sboru. Bohoslužby se konají pravidelně každou neděli a o svátcích ve sborovém domě nebo kostele s průměrnou účastí 40 osob. V průběhu bohoslužeb se scházejí děti na tzv. nedělní besídku, kde je program přizpůsoben věku dětí. Během roku nechybí ani setkání žen nebo manželských párů a sborové zájezdy. Pravidelně se schází mládež. Mladší ve věku 12-17 let mají svou schůzku v neděli, starší v pátek. Nedílnou součástí sborového života jsou i postní páteční shromáždění. V roce 1999 se uskutečnilo též 15 bohoslužeb v Domově důchodců v Místku, z toho jedna slavnost na svatodušní svátky s vystoupením dechového a mužského pěveckého sboru z Třanovic. Zpovědi a Večeře Páně se konaly téměř pravidelně každou třetí neděli v měsíci a na Velký Pátek, vždy v rámci bohoslužeb. Téměř každou druhou a čtvrtou neděli v měsíci probíhala shromáždění s cílem hlouběji poznávat Boží Slovo – biblické hodiny. Koncem dubna 1999 prožil sbor „Dny duchovního zamýšlení“ věnované tématu: Dimenze křesťanského života. Dvoudenní akce se zúčastnilo několik významných hostů. Svátek matek byl připomenut slavnostní bohoslužbou, kterou obohatily děti svým programem. V závěru června se sešel frýdecký seniorát u tolerančního pomníku na Goduli v Komorní Lhotce. Setkání se zúčastnili i zahraniční hosté. Vystoupily zde smíšené pěvecké sbory seniorátu i mládeže.

V roce 1999 si sbor připomenul už 5. výročí svého založení. Modlitbami děkoval Pánu církve Ježíši Kristu za Boží požehnání v neděli 21. listopadu. Každoročně se sbor aktivně podílí na organizaci Aliančního týdne modliteb za jednotu křesťanů, který probíhá také v našem městě. Další ekumenická setkání se uskutečňují pravidelně koncem jednotlivých čtvrtletí. Sbor očekává nové úkoly a požehnání ve službě lidem i církvi v letech mnohých změn a nových společenských poměrů nového století a tisíciletí.

Přestože se při sčítání lidu v roce 1991 přihlásilo ve F-M přes 700 evangelíků augsburského vyznání, sbor SCEAV čítá necelých sto členů. A to je výzva k další práci a posílení významu sboru v příštích letech při zvěstování evangelia dnešnímu člověku.

Oba evangelické sbory chtějí žít v bratrské lásce, spolupráci a společně se všemi křesťany být svědectvím o Pánu Ježíši Kristu a jeho svatém evangeliu, zároveň svědectvím i těch, kteří víru zvěstovali v nelehkých dobách.

Českobratrská církev evangelická (ČCE)

Zajímavé informace o frýdeckém sboru uvedla v roce 1969 publikace Církev v proměnách času. Uvedená informace ze sborové kroniky připomíná, že sbor byl založen 14. prosince 1919 a schválen v březnu 1920, což je skoro 10 let po výstavbě kostela. Dovídáme se dále, že tu po 1. světové válce zahájil soustavnou evangelizační práci první farář sboru Alexander Winkler přijíždějící z Pržna u Vsetína. Jako farář sboru neúnavně pracoval až do odchodu na zasloužený odpočinek v roce 1954. Opíral se o celou řadu nadšených spolusborovníků, k nimž patřil kromě jiných také Jožka Vochala.

Jádrem sboru se stali evangelíci české národnosti náležející do té doby k místnímu sboru a. v., jen o málo staršímu a vedenému německo-polsky. Početně podstatnou část však hned v prvých letech tvořili přestupující členové z církve Římskokatolické i bez vyznání. Sbor v té době neměl vlastních budov, zato však hodně pracovního nadšení a konal přednášky o mistru J. Husovi, české reformaci shromáždění (bohoslužby) i v mnoha okolních obcích. Na památku české reformace postavili v roce 1921 společně se sborem ve Starých Hamrech Husův pomník a založili evangelický hřbitov na Borové v Malenovicích, kde se po roce 1620 věrní předkové tajně scházeli. V roce 1929 byl vybudován v Bašce – po hmotné stránce téměř z ničeho – Husův dům (kaple), který byl jedinou budovou, jež sboru plně patřil.

Během 2. světové války sbor vzrostl o uprchlíky ze sousedního Těšínska, takže v té době překročil počet 2000 z původních 491 členů. Mnozí z nich se pochopitelně v roce 1945 vrátili Tento rok se stal významným mezníkem pro život sboru. Došlo totiž ke sloučení s evangelickým sborem a. v., jehož kostel a fara byly sboru přiděleny k užívání. Byly zahájeny opravy a adaptační práce, neboť kostel byl značně poškozen dělostřelbou a také fara potřebovala úpravy. Později byla na obou budovách postupně vyměněna nevhodná tašková krytina za plechovou. Po roce 1948 se věřící ze vzdálenějších obcí okresu připojili k nově založeným sborům ČCE v Ostravě – Vítkovicích a Šenově.

V roce 1979 rozhodlo vedení města o stavbě nového sídliště v těsné blízkosti kostela. V nucené asanaci se ocitla i budova fary a sboru nebylo povoleno postavení nové fary. Po obtížných jednáních sbor zakoupil dvojdomek u kostela, který po nesnadné adaptaci přestavěl (do roku 1985) na sborový dům, faru, byt pro faráře a bohoslužebný sál.

V roce 1954 se stal farářem Josef Kopřiva. Od roku 1973 až do roku 1989 tu působil farář Vlastimil Jaša, po něm do roku 1991 sem dojížděl administrátor Petr Firbas z Ostravy. V roce 1991 do sboru přichází Thdr. Josef Hromádka, který do roku 1998 zastává funkci seniora (biskupa) rozsáhlého Moravskoslezského seniorátu Českobratrské církve evangelické. Od téhož roku pracuje jako důchodce na místě faráře sboru ČCE ve F-M.

Pravidelná bohoslužebná a ostatní shromáždění se konají především v sídle sboru ve Frýdku Místku. Bohoslužby mají luterský ráz (se zpívanými antifonami, modlitbami a požehnáním). Rovněž sv. Večeře Páně je vysluhována luterským způsobem. Pravidelná shromáždění jsou též v Bašce první neděli v měsíci. Sbor je územně značně rozsáhlý, patří do něho celkem 41 obcí. Plně se sborového života účastní jen nevelké jádro, které je též finančně nejobětavější. Staršovstvo usiluje, aby nejen kostel byl zdaleka viditelný, nýbrž sám sbor byl svou vírou, láskou i nadějí „městem na hoře ležícím“.

 

Evangelický kostel

 

Stojí sebevědomě sice trochu stranou vnitřního města, ale zato na tak vyvýšeném místě, že jej lze viděti od jihozápadu z velké dálky. Byl vystavěn teprve před 18 lety, takže jest Benjaminem mezi ostatními kostely. Před půlstoletím žilo sice ve Frýdku a přilehlé Lipině několik rodin evangelických, ale nikdo o nich téměř ani nevěděl. Když roce 1881 na podzim přišlo z Ustroně do lipinských hutí několik desítek dělnických a úřednických rodin vyznání evangelického, utvořili v Lipině jakési středisko. Protože náleželi k farnímu úřadu až v Kamerální Lhotce, starali se o to, aby měli aspoň hřbitov na blízku a proto podali arcivévodovi, majiteli frýdeckého panství, žádost o pozemek pro tento účel. Ten jim daroval nad Lipinou u samé hranice lískovecké kus pozemku, na němž byla vystavěna „marovňa“ a založen hřbitov v roce 1883 vysvěcený. První evangelické bohoslužby byly konány však teprve 13. září 1888 v sále závodního hotelu pod Lipinou, konal je superintendent Theodor Haase za asistence faráře Jiřího Heczka z „Ligotky“. Od té doby přicházel čas od času do Lipiny evangelický kazatel, aby zde vykonával bohoslužby a utvrzoval souvěrce ve víře jazykem polským.

Roku 1896 stal se z této kazatelské stanice filiální evangelický sbor, který podléhal mateřské jednotě v Kamerální Lhotce a bohoslužby konány až do 1901 v místnosti závodní dělnické jídelny. Od toho roku bylo jim zas dovoleno pořádat bohoslužby v sále závodního hotelu, což potrvalo až do vysvěcení vlastního kostela. Dojížděli na bohoslužby dle možnosti střídavě všichni pastoři slezští a kromě polských byly i bohoslužby německé o vánocích, v postě, o velikonocích a o reformačních svátcích. Prvním stálým evangelickým duchovním byl Andrzej Buzek, který přišel do Frýdku 29. listopadu 1908 jako kandidát bohosloví – učil náboženství a měl kázání. Ten intervenoval osobně s farářem Kuliszem, který se stal po Heczkovi farářem v K. Lhotce, v Lipsku u předsednictva spolku na podporu zahraničních evangelíků “Gustav Adolf Verein” o podporu pro stavbu kostela. V roce 1909 přišel dar 7000 Marek a krom toho 600 Marek na vydržování kaplana (vikarius) ročně.

Už v prosinci začaly porady sboru o vybudování kostela, ale teprve 15. října 1909 zadána jeho stavba Janu Pohlovi, který však pro pokročilou dobu nemohl toho roku s prací počíti. Začal tedy na jaře 1910. Dne 31. března o půl 7. hod. Ráno, než začali dělníci, shromáždili se presbyteři (výbor spolku) na místě, kde měl kostel státi, a po zpěvu a řeči v jazyku polském a německém první kurátor evangelického sboru Pavel Vojnar, lipinský úředník, vyryl první lopatu hlíny se slovy: “Ve jménu Otce i …” Po němž totéž učinil Buzek i ostatní. V neděli 8. května sešlo se do Frýdku z širokého okolí několik tisíc evangelíků k slavnosti posvěcení základního kamene, kteroužto slavnost vykonal senior Ondřej Glajcar z Drahomyšlu v řeči polské a německé. Stavba pokračovala pomalu, protože nastaly spory se stavitelem, na podzim byla sice pod střechou, ale věž stála jen do výšky kostelních zdí. Protože sbor nebyl ani finančně silný, byly rozeslány letáky na slezské evangelické sbory s prosbou o podporu, která se scházela v míře nad očekávání hojné! Protože v roce 1911 bylo pro stavbu počasí příznivé – panovalo velké sucho – a sešel se dostatečný kapitál, byla dokončena věž a vztyčen na ní kříž. Když konečně přišly i zvony, konala se dne 26. listopadu 1911 slavnost posvěcení chrámu. Přijel zástupce superintendenta Dr. Schidt z Bílska, aby vykonal obřady za asistence seniora Glajcara a mnoho jiných evangelických kněží a od té doby scházeli a sjížděli se evangelíci z celého okolí do vlastního svatostánku.

Historické prameny (pravděpodobný rok sepsání – 1929)

Profil kostel

Evangelický kostel ve Frýdku Místku (tehdy ve Frýdku) byl postaven v novogotickém slohu v roce 1910-1911 stavitelem Janem Edmundem Pohlem s podporou daru GAW z Lipska. Kostel byl stavěn za faráře Andrzeje Buzka.

Pozemek byl zakoupen od p. Macháčka a stavební práce začaly dne 31. března 1910 v 6,30 hod. Shromážděním, modlitbou, zpěvem a vyrytím prvních lopat hlíny. Posvěcení základního kamene se uskutečnilo v neděli dne 8. května 1910 za účasti 7000 věřících. Při výkopu se zjistilo, že v místě pod budoucí věží se nachází písek a voda, proto byly základy zpevněny 20 piloty a stavba se tím podražila o 2000 korun. Na podzim byl kostel postaven a zastřešen. Od jara do podzimu 1911 se pokračovalo se stavbou a interiérem a 26. listopadu 1911 byl kostel posvěcen. Kostel byl postaven z červených impregnovaných pálených cihel dovezených z Lehnice (u Wroclavi) proto, aby se ušetřilo za venkovní omítku a její budoucí údržbu.

Kostel pojme 400 sedících a 600 stojících osob a má tyto rozměry: délka 30 m, šířka 14 m, výška věže s křížem 56 m. Ve věži byly umístěny tři zvony darované ze sborů v Bludovicích, Bystřici nad Olší a Návsí, přičemž na prostřední zvon přispěli manželé Jerzy a Katarzyna Baronovi z Mnisztwa. Zvony měly nápisy v polštině. Největší zvon – „Země, země, země! Slyš slovo Hospodinovo“ (Žalm 22,29), prostřední – Potěšte, potěšte můj lid, praví váš Bůh“ (Izajáš 40,1) a nejmenší – „Ti, kdo v slzách sejí, s plesáním budou sklízet“ (Žalm 126,5). Tyto zvony byly za války odňaty a použity k válečným účelům. V současné době se nachází ve věži jeden zvon střední velikosti. Těšínský sbor zajistil varhany a mateřský sbor z Komorní Lhotky zajistil kazatelnu a oltář. Pěkný oltářní obraz Pána Ježíše Krista namaloval a daroval Jan Damek ze Zebrzydowic. Kostel byl pojmenován po apoštolech sv. Petra a Pavla. Jejich sochy byly umístěny v původním oltáři s nadpisem nad chrámovým obloukem „Ježíš Kristus včera i dnes, tentýž i na věky (Židům 13,8).

Po 2. světové válce byl kostel opraven, neboť byl značně poškozen dělostřelbou a nevhodná tašková krytina byla vyměněna za plechovou. V roce 1994 byla provedena generální oprava kostela s úpravou interiéru, původní oltář byl nahrazen Stolem Páně se sochou Pána Ježíše Krista a stará kazatelna ve výšce pavlače nahrazena novou se stupínkem nad podlahou.

Přestavba interiéru

V roce 1994 byla provedena generální oprava kostela s úpravou interiéru a oltářního prostoru po vzoru reformované tradice upřednostňované v Českobratrské církvi evangelické. Původní oltář s kazatelnou byly odstraněny a oltářní prostor byl přestavěn pod vedením nového faráře a moravsko slezského seniora ČCE Dr. Josefa Hromádky, pocházejícího ze sboru s Luterskou tradicí z rodiště Františka Palackého z Hodslavic u Nového Jičína.

Místo oltáře se v průčelí kostela nachází socha zmrtvýchvstalého a zvoucího Spasitele Pána Ježíše Krista. Liturgie i Svatá Večeře Páně jsou vysluhovány u Stolu Páně a Slovo Boží je zvěstováno z nové kazatelny nemálo vyvýšené nad podlahou v pravé části oltářního prostoru. Kromě Písma Svatého a vkusné květinové výzdoby zdobí Stůl Páně v rámci luterských bohoslužeb také dvě svíce a kříž na památku smrti Pána Ježíše Krista a Jeho oběti za naše spasení. Nezvyklý interiér v oltářním prostoru si oblíbili věřící i hosté. Původní oltářní obraz se sochami svatých apoštolů Petra a Pavla je umístěn v levé sakristii a obrazy mučedníka církve Mistra Jana Husa, učitele národů a biskupa Jednoty Bratrské J. A. Komenského a prvního frýdeckého pastora Dr. Andrzeje Buzka jsou umístěny v pravé sakristii.

 

Evangelíci v podhůří Lysé hory – Na Školenách

Ve Starých Hamrech pod Lysou Horou žili a učili se (školili se) v dobách národního útisku a náboženské nesvobody z Písma svatého, náboženských knih a Třanovského Cithary sanctorum slezští evangelíci přistěhovaní pro víru do beskydských hor. Po těchto Slezanech z Těšínska jsou také pojmenovány osady Těšíňoky a hora Těšíňočka. Pro svou víru konali namáhavou práci při těžbě dřeva a snášeli těžký život v horách. Byli pracovití, vyráběli dřevěné uhlí v milířích a železo v místních hamrech. Za svou prací vyjížděli také na Slovensko, odkud dováželi zakázané knihy v českém jazyce, ze kterých se učili a zachovávali národní vědomí.

Od poloviny 18. století pak tajně docházeli několik hodin na bohoslužby do Ježíšova Chrámu milosti v Těšíně a svým souvěrcům putujícím z Valašska půjčovali slezské stejnokroje, aby nebyli poznáni.. Po vydání tolerančního patentu (r. 1781) chodili (stále pěšky) na bohoslužby o něco blíže do tolerančního kostela v Komorní Lhotce. Protože byl Toleranční patent v Pobeskydí tvrdě a úmyslně zatajován, došlo k postavení evangelického kostela v dolní části obce (nyní Ostravice-Hamrovice) až po vyhlášení Protestantského patentu (1861), a to v místě tajných shromáždění za protireformace po jezuity obsazeném místě na Borové. Přes mnohé změny zůstali věrni své církvi a Kristovu evangeliu a pro vzdálenost odlehlé samoty Školeny se stále scházeli u Slova Božího na nešporních bohoslužbách a činí tak dodnes. Přestože část obce byla později zatopena přehradou a mnozí se museli vystěhovat, byly kostel i osada Školeny zachovány.

Tuto skutečnost si připomněli v sobotu dne 13. října 2001 slavnostním shromážděním k 220. výročí Tolerančního patentu s odhalením pamětní desky, kterého se zúčastnili věrní „Školeňáci“ (rodiny Kaňákova, Mohylova, Švrčinova a Zápalkova) a členové ČCE v Ostravici. Pamětní deska byla odhalena po kázání a modlitbách místního faráře Pavla Janáse, kurátora Josefa Zemana a presbytera Tomáše Chasáka při zpěvu známých evangelických písní. Bohatý program vyplnila svědectví a vzpomínání místních bratří a sester, kteří celou akci včetně bohatého občerstvení připravili a těší se na další setkání. Zaslali také pozdravy vzdáleným členům sboru a svému bývalému faráři Severinovi Tůnovi, který v minulosti ve sboru působil.

Vypracoval Zdeněk Buchta